Německý špic

Povídání

Vzhledem k tomu, že bydlím na vesnici, zvířata mě v mém životě provází od kojeneckého věku. Traduje se o tom v naší rodině mnoho příběhů. Počínaje útoky kohouta, opakované kousnutí cizím pejskem, kterého jsem se snažila pohladit, až po napadení malým vietnamským prasátkem, které skončilo předčasnou zabijačkou.

Snad nejsilnější citové zabarvení má scénka, kdy mě otec, coby šestiměsíční, šel představit telátkům a příchozí maminka viděla jak moje noha zmizela po kolínko v tlamě statného býčka - o čemž tatínek pochopitelně vůbec nevěděl.

Druhý barvitý příběh se udál, když mi byly asi čtyři roky a náš německý ovčák Ajax ulovil krtečka. Ve snaze zachránit černé kvičící tělíčko jsem mu ho vzala z tlamy. Pochopitelně chudák krtek netušil kdo je útočník a kdo zachránce, a za odměnu mě kousl. Protože 2 km od našeho domova byla toho času zaznamenána vzteklina u lišek, odehrálo se něco, čemu jsem v té době mnoho nerozuměla. Vyděšená lékařka, plačící maminka, hledání zdechlého krtka, rozbory na vzteklinu, hrozba preventivního očkování proti vzteklině, telefonování na všechny strany. Nakonec vše ustalo po té co výsledek testu byl negativní. Přestože vypadá vzorek mého vztahu ke zvířatům velmi dramaticky, musím říci,že jsem na ně nezanevřela, ba naopak je velmi miluji.

Ze všech zvířat nám nyní zůstali psi, kterým bych se především chtěla věnovat. Založila jsem si chovatelskou stanici "Šejtanova smečka" a chci se pokusit udržet a co nejvíce přiblížit plemeno kavkazských pasteveckých psů jejich standardu. Další plemeno, které mně učarovalo, je Německý trpasličí špic-Pomeranian. Než jsem se pro tato dvě, poměrně odlišná plemena rozhodla, vlastnili jsme několik jiných, které bych ráda vzpomněla, protože i jim patří mnoho hezkých vzpomínek v životě celé rodiny.

Jako prvního si pamatuji německého ovčáka, kterého jsme se ujali po té, co se jeho majitel přestěhoval a nemohl si ho vzít s sebou. Dožil se u nás devíti let, a vzpomínám si, že neustále radostně poskakoval, byl velmi temperamentní a moc rád se koupal i v zimě. Bohužel u něho veterinář zjistil nádor na mozku, často upadal do záchvatů spojených se zlověstným cvakáním zubů a následnou křečí čelisti. Poměrně striktně nám bylo doporučeno utracení. Stalo se. Když jsme ho oplakali, vzali jsme si od známých štěně dlouhosrstého jezevčíka. Taktéž velice vitální stvoření, kterého bylo všude plno. Nezůstal však dlouho sám. Ve svých 8 letech jsem potkala na trhu ve Strakonicích obrovskou huňatou kouli, která si šlapala po uších, a rozhodla se, že půjde se mnou. Byl to malý bernardýn. Chytla jsem se ho kolem krku a naše štěstí nemělo konce. Za nějakou dobu bylo jasné, že se jen tak neopustíme, a Bojar s námi odcestoval do nového domova.

Potom přišla poměrně těžká doba pro nás i pro pejsky. Dosud nevím proč, ale někdo oba dva psy otrávil jedem na krysy dřív, než jim byl rok. V tu dobu nám známí poradili ať si pořídíme některé z plemen pasteveckých psů, kteří prý nevezmou potravu od cizího. Nejprve jsme si přivezli fenku pyrenejského horského psa a musím hned dodat, že se dožila téměř dvanácti let. Bylo to hrdé a svéhlavé zvíře, které k nám pouštělo návštěvy, když jsme jí k tomu dali pokyn z okna. Arisa byla klidná fenka a se všemi psy dobře vycházela. K ní jsme koupili bernského salašnického psa. Beny byl společenský, nesmírně komunikativní, miloval lidi a děti, nebylo pro něho větší štěstí než být s námi. Vyštěkal každého příchozího, ale na obranu příliš nebyl. Přesto za svého života má na kontě dvě kousnutí člověka. Jednou otce, když zasahoval při konfrontaci s jiným psem, a podruhé souseda, který usoudil, že pes není zlý a přelezl k nám přes plot. Nebojoval přímo, ale oběhl ho zezadu a rafl do sedací části. Zemřel zhruba před rokem ve svých devíti letech. I přes tyto psy nám nevítaní návštěvníci na parcele škodili. Stále ještě chyběl nekompromisní ochránce, který by zajistil větší respekt.

Jako poslední šanci nám policisté poradili kavkazského pasteveckého psa. Zkušenosti s plemenem jsme neměli, a tak jsme se ozvali na první inzerát, který jsme našli, a dohodli si koupi posledního pejska co chovatelce zůstal. Když jsme si odváželi 8 týdnů staré štěňátko, drobné, poměrně ufňukané, váhali jsme doufat, že tenhle uzlíček nás uhlídá. Byl svéhlavý, umíněný, stávkoval na procházkách. Protože nám chovatelka vysvětlila, že tyto nálady musíme respektovat, rozhodli jsme se, že to vydržíme, i když se naše očekávání nenaplní. Přece ubohé zvíře nemůže za naši neznalost. Naštěstí jsme se velmi mýlili a naše trpělivost přinesla "růže". Od čtyř měsíců začal náš nenápadný pejsek vrčet kolem sebe, a od té doby až do jeho smrti nevkročil nikdo na náš pozemek. Venku se lidé neodvážili přiblížit víc jak na dva metry. Až později jsme zjistili, že byl cholerické povahy, ale nám to nevadilo. Tolik jsme se radovali, že máme ochránce, že jsme byli ochotní snášet všechny jeho vrtochy. Dnes bych řekla, že on poroučel nám a ne my jemu. Fungovalo to však dobře, tak co na tom kdo byl pán a kdo pes. K rodině byl mazlivý a velmi stál o přízeň člověka, které se mu u nás dostávalo. Zbožnovali jsme ho, protože jsme se na něj mohli stoprocentně spolehnout. Byl opatrný a nedůvěřivý, velkorysý k malým psům. Smečku vedl rozvážně, zbytečně feny nepeskoval, hodný ke štěňatům, ale ani v době hárání feny kolem něj nikdo cizí neprošel. Když mu bylo sedm let, jednou večer usnul před vchodem do našeho domu a ráno bylo jeho tělo ještě teplé, ale beznadějně nehybné. Opustil nás bez varování, údajně na selhání srdce, což byl pro nás šok. Chtěli jsme si nechat po něm psa od fenky Elišky, které byl v té době zhruba jeden rok. To už jsme nestihli. Následně jsme si jeho smrt omlouvali tím, že on by těžko nesl oslabení nemocí, ztrátu pozice ve smečce. Takhle zůstal v očích všech jako hrdý neporažený vůdce. Ale byla to slabá náplast na naši bolest. Nějakou dobu jsme měli pocit, že čas nehraje v náš prospěch. Naopak, zpětně jsme zjišťovali, jakou pozici zaujímal. Bez něj se feny přestaly snášet a my jsme ztratili pocit bezpečí. Velmi nám scházel pes obranář a my se vydali hledat nového. Začali jsme však příliš brzo. Nesli jsme v sobě jeho obraz a až po několika návštěvách chovatelů jsme si uvědomili, že hledáme kopii mrtvého Brita. Studovali jsme rodiče štěňat a sledovali signály dávající jistotu, že potomek bude pevný v povaze. Stále více jsme docházeli k závěru, že jistota, kterou hledáme neexistuje. Unaveni jsme se rozhodli pro ročního psa "Rona", kde již známky dobré povahy byly. Urazili jsme 650 km na Slovensko a zpátky jsme vezli psa, který na nás ještě nedávno vrčel. Zvykání nebylo jednoduché ani pro psa ani pro nás. Táta a bratr zaplatili rychlejší sbližování kousnutím. Nyní uplynul zhruba rok. Vazba mezi námi už je dostatečně pevná, abychom si byli všichni jisti láskou toho druhého. Měli jsme štěstí, náš nový vůdce smečky je naprosto nekompromisní obranář, i když bez cholerických projevů. Spolu jsme zvládli i poměrně náročnou operaci přetrženého koleního vazu. Vlastně až díky němu jsem pochopila, že jediná přípustná povaha kavkazana není cholerik. Stejně dobře, ne-li ještě lépe, dokáže hlídat a bránit pes vyrovnané povahy se správnou mírou agresivity.

Právě tento poslední rok nás posunul ve vztahu ke kavkazským pasteveckým psům o velký kus kupředu. I když jsme nakonec dosáhli svého cíle ohledně povahy, naučili jsme se větší toleranci. Zhodnotili jsme si klady i zápory psa-cholerika. Mnoho jsme přemýšleli a snažili se být spravedliví i k těm psům, kteří nevyhovují našim požadavkům. Domnívám se, že teď mám trochu pokory pro začátek chovatelské práce. Doufám, že mám také dost síly, abych dokázala čekat, co z chovných zvířat a jejich potomků vyroste. Unést to, že genetika zamíchá moje plány a představy. Přistoupit k výsledkům z druhé strany. Nenaříkat nad tím co psi nemají, ale využít to co mají, a radovat se z toho. Dovezla jsem si fenku z ruské stanice Stolice Sibiře, po psovi Tatoo ze Světlého domu. Také psa z Novosibirska a psa z Litvy. Dále fenku z Polska a fenku ze Slovenska, po matce sestru našeho Rona.

Všechny přírůstky jsou zatím ve štěněcím věku. Po rodičích mají ty nejlepší přísliby pro svou kvalitu, ale teprve až dospějí, uvidíme komu co dala do vínku mocná příroda.

Jako každý chovatel, i já mám své představy jak udržet a vylepšit chov. Je o co usilovat, od pevné povahy a kvality zubů až po především celkový dobrý zdravotní stav včetně negativní dyspl. kyčelního kloubu.

Je mi dvacet let a nedělám si iluze o své neomylnosti, doufám, že nezapomenu při svém usilování o kvalitu na lidský přístup. Dát šanci ve svém srdci i těm psům, kteří nenaplní ideál standardu, aby měli právo prokázat své kvality bez ohledu na to, jaké hodnocení od profesionálních či laických kritiků obdrží. Chraň mě Bůh před chovatelskou demagogií a netolerancí, která plíživě mění chovatele v nadčlověka, pro něhož komunikace s "obyčejným smrtelníkem" přestává být možná. Aby majitelé nestandardních jedinců se mezi těmi ostatními nemuseli cítit provinile, naopak aby cítili obdiv za to, že umí milovat "nedokonalé" tvory. Je to i v našem zájmu. Kdo z nás lidí by prošel eventuálním, přísným sítem rastrem vzhledu, charakteru, morálky?

Chtěla bych aby mé chovatelské ambice zaštítila pokora, tolerance a vůle ke vzájemné dobré komunikaci a dohodě. Budu-li muset v budoucnu volit mezi ohleduplností ke zvířeti i člověku a neústupností při cestě za úspěchem v konkurenčním boji, přeji si, aby ve mně zvítězil zdravý lidský rozum, který rozliší tu pravou hodnotu. S tímto postojem se vydávám na cestu, která nevím kam vede a s čím se na ní setkám ani kdy skončí. Doufám, že se mi podaří využít dosavadní zkušenosti a nasbírat mnoho dalších ku prospěchu psů i lidí.


14.10.2002
Německý špic

ŠEJTANOVA SMEČKA FCI

> kavkazský pastevecký pes

> německý špic

Created by z Bllerkova